Rychlý kontakt

Telefon: +420 379 494 222
Telefon/fax: +420 379 494 311
E-mail: info@mestyskolovec.cz

Úřední hodiny

Pondělí
Úterý
Středa
Čtvrtek
Pátek
7:00 - 17:00
7:00 - 15:30
7:00 - 17:00
7:00 - 15:30
7:00 - 14:00

Kalendář

<< listopad 2018 >>
PO ÚT ST ČT SO NE
      1 2 3 4
5 6 7 8 9 10 11
12 13 14 15 16 17 18
19 20 21 22 23 24 25
26 27 28 29 30    

Novinky e-mailem

Máte-li zájem o zasílání bulletinu, vyplňte Vaši e-mailovou adresu a v dalším kroku si nastavte o co máte zájem. Později se můžete kdykoliv odhlásit.

*E-mail:

Zajímavé odkazy

Jsme na Facebooku Jsme na Instagramu

 



Historie městyse Koloveč

Osobní vyznání významného kolovečského občana Generála Jana Šindeláře, autora knihy „Dějiny Kolovče  a okolí“ vydané v roce 1936 ke svému rodnému městečku Koloveč

R o d n é m u    k r a j i

Vidím již Holce les a Radlic krásu,
pyšně zde vévodí v slunečném jasu,
Hájů sad, Kozlíky v sever se noří
a s Bílým kamenem věnec kol tvoří.

Chvojíčky, lesy na polední straně
se „Šibenicí“ rád vzpomínám na ně,
v západě Motvičky, Kobylan rysy,
tam jsem vždy chodíval na houby, kdysi.

A v srdci Kolovče kostelík s věží
červenou, bělostnou vždycky tak svěží
vítá své krajany, zdraví své děti,
s celičkým Kolovčem chce jim vstříc jeti.

Pán Bůh Ti žehnej, kraji náš drahý,
za lásku žehnej Ti, jen tys ten pravý,
jemuž dík za všecko patří , co máme,
k Tobě vždy vzpomínku upřímnou máme.
Detail [›]Koloveč na historické mapě z r. 1666
Koloveč na historické mapě z r. 1666

 

Dějiny městečka Koloveč

Detail [›]Koloveč na pohlednici kolem r. 1920
Koloveč na pohlednici kolem r. 1920
Koloveč – starobylá trhová osada náležela za nejstarších časů osídlení pražskému biskupství. První písemnou zmínkou o osadě  je darovací listina pražského biskupa Jindřicha Břetislava z r. 1197, kdy se Koloveč stává majetkem kláštera premonstrátek v Doksanech u Litoměřic. Tento záznam byl objeven až po smrti dárce v dědickém potvrzovacím řízení. Vlastní osada Koloveč zde již nepochybně existovala před darováním coby majetek drobných  feudálů.

Přemyslovec Jindřich Břetislav III., syn Břetislava II., byl biskupem pražským od r. 1182 a o jedenáct let později, v r. 1193 dostal od německého císaře Heinricha ještě titul knížete a tím i vládu v Čechách. Koloveč daroval ještě jako biskup, tedy mezi lety 1192–1193, a proto od té doby počítáme existenci našeho městečka.

Od 13. století se v Čechách projevuje hospodářská i politická nejistota díky slabé vládě střídajících se panovníků. V zemi jsou časté místní války mezi šlechtou a městy, později husitské války včetně výpadů do Bavor, které trvaly přes celé 15. století.

Ani 17. století neznamenalo klid v našem kraji. Ještě šest let po skončení třicetileté války byla polovina domů v Kolovči pustých.

Významné události v rámci dějin městyse Koloveč

R. 1226 – Přemysl Otakar I. /nástupce knížete Břetislava/ jako první český dědičný král stvrzuje Koloveč jako majetek doksanského kláštera. Kopii tohoto stvrzovacího glejtu jsme mohli poprvé vidět až v r. 2007, kdy ji do obce přivezla dr. Zdeňka Marešová /pokračovatelka starého kolovečského rodu/.

R. 1273 stvrzuje tehdejší papež Řehoř X. doksanskému klášteru darování vsi Koloveč  s pozemky, lesy, loukami a všemi poplatky z toho plynoucími.

R. 1276 je v listině krále Přemysla Otakara II. Koloveč jmenován již jako ves „cum foro et theloneo“.

R. 1421 pražští husité se obořili na panenský klášter v Doksanech a vypálili jej. Poté byl klášter zbaven svých statků a tedy i Kolovče, který se tak dostal do světských rukou.

Významní držitelé kolovečského panství

Páni z Roupova /u Merklína/

R. 1491 král Vladislav pronajal Koloveč a později i dědičně prodal šlechtici Janovi I.  z Roupova a jeho bratrovi Hynkovi.

R. 1574 došlo k rozdělení majetku Roupovských. Jan dostal polovinu Kolovče a Zíchov. Hynkovi patřil panský dvůr s ovčínem v Srbicích a druhá polovina Kolovče s panským domem a kostelem.

R. 1575 prokurátor Brykvart obesílá Jana ml. z Roupova o platbu z polovice Kolovče s pivovarem a Zíchovem, a Hynka ml. z Roupova o platbu z půlky Kolovče a Srbic se dvorem.

R . 1577, 4. července, komisaři zastupující císaře  Rudolfa II. prodali Janovi ml., Hynkovi, Vilémovi a Kryštofovi – bratřím z Roupova – městečko Koloveč s panským domem, pivovarem a poddanými i s poplužním dvorem Srbice, dále vsi Těšovice a Zíchov za 6.115 kop grošů českých. Téhož roku bratři ještě dokoupili od císaře Rudolfa II. vesnice, jež byly posud zapsány coby zboží duchovní.

Přínos pánů z Roupova pro Koloveč byl značný. Postavili zde panský dům /dnes č. 35 a 186/, pivovar a opravili kostel. Asi v polovině 16. století získali pro Koloveč městský znak, městskou pečeť a práva trhové a várečné. V Kolovči pobývali jenvrchnostenští úředníci. Roupovští drželi toto panství 90 let, do r. 1580, kdy celý majetek prodali Žákavcům za 8.900 kop českých grošů.

Je známo, že Roupovští páni byli vyznání bratrského a že ves Zíchov obydlili občany stejného vyznání.

Rytíři Žákavci ze Žákavy

R. 1580 v pátek po sv. Lukáši /10. října/ prodal Hynek z Roupova kolovečské panství Jindřichovi st. ze Žákavy. Ten pak staví nové sídlo ve dvoře v Srbicích.

R. 1652 působí syn zemřelého Jindřicha Diviš Lev u pražské konzistoře na přenesení farní správy ze Srbic do Kolovče, aby měl farář sídlo uprostřed mezi obcemi Lštění, Úbočem a Srbicemi. V pobělohorské době žila v Kolovči a okolí jen třetina původních obyvatel. Z 1.400 strychů polí se osívalo jen 400 strychů. Domků obydlených bylo v obci pouze 34, pustých 16. V této válečné době umírá násilnou smrtí i Jan Vilém Žákavec. Po něm jsou pak vlastníky panství Jan Karel a bratr Ferdinand František. Po Karlově smrti, v roce 1664, vdova Salomena celé panství prodala.

R. 1664 kupuje Koloveč a okolní vsi Kunata, hrabě z Bubnu. Ten měl mezi poddanými nedobrou pověst pro zlé zacházení. Životní podmínky na panství byly tehdy špatné. V roce 1673 po smrti Kunaty získává panství jeho syn Leopold Max, jenž pro špatné hospodaření upadl do dluhů.

Hrabata Černínové z Chudenic

Po jeho smrti r. 1708 dali jeho bratři zadlužené panství odhadnout a poté bylo r. 1711 za 88.700 zlatých přikoupeno k Chudenicím pro nezletilého hraběte Františka Josefa Černína. Jeho nástupcem pak od r. 1733 byl syn Prokop Vojtěch. Dalšími pokračovateli byli Jan Rudolf /1757–1795/, Eugen I. /1796–1818/, Jaromír /1818–1851/, Eugen II. /1851–1925/. Černínové, coby majitelé Kolovče, dbali vždy o to, aby obci pomohli /po požárech, při stavbě školy a radnice, přístavbě kostela s věží, rovněž při choleře,  a ročně vypomáhali chudým/.

V době, kdy získali Koloveč Černínové, měla obec značný počet řemeslníků:12 hrnčířů, 11 krejčích, 12 obuvníků, 7 truhlářů, 3 zámečníky, 3 kováře, 2 pekaře a dále cajkáře, soukeníky, perníkáře, kupce a šenkýře.

Několik dalších zajímavých a důležitých dat

R. 1632 údajně projížděl přes Koloveč do Srbic generalisimus Albrecht z Valdštejna. Byl nemocen a na srbickém zámku Žákavců se prý od 4. do 11. prosince léčil. Poté pokračoval dále do Plzně.

R. 1633 byl do Kolovče Jindřichu Žákavci ml. propůjčen klatovský kat.

R. 1641, v březnu, přišla do Kolovče švédská vojska a zle zde působila. Loupeže a krádeže všeho, včetně zvířat, bití a týrání lidí a vůbec velká ukrutenství stíhala místní obyvatele. Tato těžká doba na dlouhý čas poznamenala chudobou celé městečko.

R. 1654 zde byla vizitační komise ke zjištění stavu obce po třicetileté válce. Byla zapisována výměra polí, jejich využití, počet potahů, ovcí, prasat a krav a stav domků.

Revizi prováděla čtyřčlenná komise zvolená sněmem. Výsledek sloužil po zapsání do berního rejstříku k výpočtu berně – daně. Zpráva této vizitační komise byla využita pro sestavení tzv. berní ruly, je zachována a slouží jako pramen vypovídající o stavu hospodářství v Kolovči. Ze soupisu vidíme, že tehdy, v posledních letech vlády císaře Ferdinanda III., nebyl v Kolovči blahobyt. Tehdy zde bylo 1.380 strychů polí, na zimu se osévalo 172 a na jaře 93 strychů /strych – jitro české, znamená 0,285 ha/. Vše ostatní leželo ladem. Úhrnem bylo v obci 38 potahů, 28 krav, 30 jalovic a 100 kusů vepřového dobytka. Dalším zjištěním komise bylo, že se v obci nenacházel ani jediný dům, který by nebyl obořený či  požárem poničen.

Od r. 1850, po změně zemské ústavy a zřízení, byl městys Koloveč určen pod správu domažlického hejtmanství a později soudní záležitosti pod Okresní soud ve Kdyni.

Vznik názvu městečka a městského znaku

Ve starých archivních pramenech je název obce psán: Colowec, Cholowsk, Kolowsk, Colovecz, německy Kollautschen.

Jméno Koloveč vzniklo asi ze slov „kolová ves“, kdy se v bahnitém terénu na okraji pomezních hvozdů stavěly chatrče pro obyvatele na dřevěných kůlech zaražených do močálů – ves na kůlech – kolová ves – Koloves – Koloveč.  Název je správně uváděn pouze v mužském rodu ten Koloveč.

Úřední název byl dán v r. 1923 výnosem ministerstva vnitra č. 5566 ze dne 11 .6., ve kterém se oznamuje, že při revizi názvů obcí je stanoven český název „KOLOVEČ“.          Méně pravděpodobné je, že jméno dal obci jeden z velmožů Břetislavova vojska, který vraceje se z vítězné bitvy u Brůdku ve Všerubském průsmyku r. 1040 byl upozorněn jedním zdejším usedlíkem na rozbitý vůz voláním: „Kolo vlečeš“. Ves se prý od té doby zvala Kolovleč a později Koloveč.

Černínský archivář a badatel P. František Teplý z Malenic udává ve svých spisech, že jméno obce vzniklo jako „Koloves“ tak, že se v dávných dobách zde více vyráběly potažní vozy pro vojsko, kupce, zemědělce apod.

Detail [›]Znak městečka Koloveč
Znak městečka Koloveč
Detail [›]Malá pečeť městečka Kolovče
Malá pečeť městečka Kolovče
Dr. Antonín Profous píše ve své knize „Místní jména v Čechách“ /Praha 1949/, že jméno Koloveč vzniklo v době  zemanských sídel z osobního jména tak, aby znamenalo „Kolovcův“, např. dvůr, statek atd.

Důkazem, že Koloveč byl již v dávných dobách městysem, je otisk pečetě ze 16. století s nápisem „Petzet mestecka KOLOVCZE 1549“, na němž je městský znak.

Na modrém poli je zlaté vozové kolo se šesti loukotěmi, z nichž jedna směřuje kolmo vzhůru. Znak nebyl nikdy měněn, kdo jej udělil není známo, ale předpokládá se, že to byli páni z Roupova.

Vodní tvrz  v Kolovči

Tvrz se nacházela v místě dnešní fary se dvorem a staré části kostela. Stavba měla snad hranolovou věž a další objekty, o jejichž podobě nic nevíme. tvrz byla obehnána kamennou zdí a hlubokými příkopy naplněnými vodou.

Na obrázku přístavby kostela z r. 1870 vidíme zbytky noné tvrze. Obvodová zeď stála mezi bývalou školou a kostelem ve stupňovitém terénu. Ve zdi školní zahrady je patrný otvor odvodňovacího kanálu, který vedl pod školou. Tento kanál dříve odváděl vodu do rybníčka pod kostelem a dále přes „Hastrdám“ do dolního rybníka.

Detail [›]Přestavba kostela v Kolovči, fotografie z r. 1870, je zároveň nejstarší fotografií z městečka
Přestavba kostela v Kolovči, fotografie z r. 1870, je zároveň nejstarší fotografií z městečka
R. 1336 pronajal doksanský klášter ves Koloveč se sousedními Srbicemi a Těšovicemi Jaroslavovi ze Skočic. V husitských válkách se Koloveč dostal do světských rukou. Tvrz obývali drobní feudálové nebo purkrabí světských pánů. Známi jsou v 15. stol. Nevlas z Kněžic a Pavel z Vartemberka. V r. 1465 držel Koloveč proslulý husitský válečník Přibík z Klenové a po jeho smrti tu byl Přibíkův vnuk Linhart z Gutštejna. R. 1488 byl na tvrzi pánem Dobeš z Týnce /. O tři roky později zapsal král Vladislav II. malý kolovečský statek svému hofmistrovi a nejvyššímu zemskému písaři Janovi II. z Roupova, který jej připojil ke hradu Roupovu. Roupovští v Kolovči nesídlili a tak tvrz ztratila na významu. Na počátku 16. stol. zanikla úplně a na jejím místě dali páni z Roupova vystavět nynější kostel Zvěstování Panny Marie. Kolem něho se až do 19. stol. zachovaly valy a příkopy. Jedna strana příkopů byla zavezena v letech 1831–1832 při stavbě školy a druhá v letech 1868–1870 při přístavbě kostela, takže z  tvrze se nic nedochovalo.

Kostel Zvěstování Panny Marie a fara

Detail [›]Interiér kostela a hlavní oltář
Interiér kostela a hlavní oltář
Ve 13. století stál údajně v Kolovči na náměstí kostelík sv. Barbory /dnes je tam vysoký kříž/. Koncem 14. stol., kdy byl Koloveč zakoupen pány z Roupova, byl po roce 1390 na místě zaniklé panské tvrze postaven nový kostel v gotickém slohu zasvěcený Zvěstování Panny Marie. Kostelík na náměstí časem zanikl.

Kolem r. 1520 byl náš kostel prohlášen filiálním ke kostelu sv.Víta v Srbicích. Z r. 1615 je zachován zápis, že zde působil kněz Jakobides Lomnický a po něm kněz nazývaný „Chromej“.

V r. 1652 byla farní správa předána ze Srbic zpět do Kolovče. Bylo to ve  válkami zmítané pobělohorské době. Farář František Černovský přesídlil do fary, která byla zřízena v opuštěném statku /Muštovském/, ten stával v místech dnešního nákupního střediska. V r. 1731 byla dokončena přestavba kostela po požáru /1729/ i výstavba nové fary. Pozůstatek původní věže byl upraven na sakristii a první patro jako oratoř, spojena krytou pavlačí s farou. Velkou zásluhu na opravě kostela a výstavbě fary měli patroni kostela Černínové z Chudenic.

R. 1777 byly do kostela dodány nové varhany postavené varhanářem Františkem Adamem Gartnerem z Tachova a tyto slouží dodnes.

R. 1807 byl na jižním svahu „Hájů“ založen nový hřbitov pro občany Kolovče, Zíchova, Nových Dvorů a Chocomyšle. Rozšiřován a opravován byl v letech 1838, 1855, 1938, 2005 a 2008. Stále slouží svému účelu.

R. 1851 byl obcí na náměstí postaven velký kříž. Kamenný sokl byl dovezen z Dobřan, litinový korpus pochází ze slévárny v Plzni. Tam, kde kříž nyní stojí, stávala do té doby socha sv. Jana Nepomuckého a ta byla přenesena ke kostelu.

R. 1868 zemřel patron a donátor našeho kostela hrabě Evžen I.Černín z Chudenic.

Téhož roku bylo přikročeno k dlouho připravované přístavbě lodi kostela – prodloužení o pět metrů směrem západním, protože vnitřní prostor byl stísněný a farníkům již nestačil. Žilo jich zde tehdy více než tři tisíce. Bylo též nutné upravit terén, kde byly dosud patrné zbytky valů a příkopů dávno zaniklé tvrze.

Zasypán byl též rybníček před kostelem v místech dnešního pomníku padlým ve světové válce.

Po přístavbě v r. 1870 na popud nového hraběte Evžena II. Černína bylo přistoupeno ke stavbě věže kostela, která zde nebyla od požáru v r. 1792. Původně bylo míněno, dle plánů hraběcího stavitele, vystavět dvě nižší věže do čela kostela. Nakonec byla postavena jedna věž ukončená jehlancem podle plánu stavebního mistra J. Čížka do výše 35 metrů.

R. 1877 byla rozšířena a opravena farní budova. V patře přibyla nová místnost a v přízemí čeledník. Střecha byla pokryta šindelem a rovněž byla vykopána nová studna. Další úpravy byly dělány v r. 1961.

R. 1917 byly v době první světové války pro válečné účely nuceně sejmuty z věže kostela dva zvony – sv.Vojtěch z r. 1792 a sv. Josef z r. 1880.

R. 1918 byl zakoupen nový betlem u firmy J. Rungeldier v Tyrolích za 600 korun, převoz stál 300 korun.

R. 1925 byly ze sbírky v obci pořízeny tři zvony od firmy Herold z Chomutova – sv. Jan Křtitel, 175 kg – sv. Josef, 125 kg a sv. Barbora, 56 kg.

R. 1942, 16. dubna – v době druhé světové války, byly opět všechny zvony sejmuty a zrekvírovány.

R. 1973 byl při kostele zřízen peněžní fond na pořízení dvou nových zvonů. Jejich výroba byla zadána firmě R. Manoušek ze Zbraslavi. Zároveň bylo dodáno na 300 kg mědi, cínu a mosazi. Cena byla 40.000 korun.

23. června 1984 byly zvony posvěceny a vyzdviženy. Nyní jsou ve věži tři zvony: Ave Maria z r. 1904 – 125 kg, sv. Jan Nepomuk z r. 1984 – 125 kg a sv. Josef z téhož roku – 60 kg.

Zasvěcení kostela je od počátku k svátku Zvěstování Panny Marie, tj. 25. března. Je to většinou doba půstu a také bývá horší počasí /chladno, déšť i sníh/ a tím i malá 28 účast poutníků.

R. 1924 byla na podnět tehdejšího duchovního správce P. Josefa Duchka a se souhlasem diecése v Č. Budějovicích poutní slavnost přeložena na svátek Nanebevzetí Panny Marie – 15. srpna.

Ve farním okrsku je u polí, cest, silnic a lesů 15 křížů a Božích muk a uvnitř městečka dalších šest.

Za dobu existence farnosti Koloveč delší nežli 350 let /1652–2008/ tu působilo 27 kněží a 18 kaplanů.

Roku 1996 přišel z českobudějovické diecéze do Kolovče jáhen Antonín Daněk.Ve zdejším kostele byl plzeňským biskupem Fr. Radkovským vysvěcen na kněze. Působil zde dvanáct roku, do své smrti v r. 2008. Za jeho působení zde byla krom jiného nově pokryta střecha kostela, natřena věž, obílen kostel, zřízeny větrací kanály kolem zdí kostela a v kostele zavedeno plynové vytápění.

Pod kolovečskou církevní administraci v dnešní době spadají i farnosti Úboč, Lstění a filiální kostel sv.Víta v Srbicích.

Osvobození městečka Koloveč vojsky USA

Detail [›]Americká armáda v Kolovči v r. 1945
Americká armáda v Kolovči v r. 1945

R. 1945 – v neděli 6. května v 9 hodin dopoledne vjela do Kolovče vojska USA a dále pokračovala k Plzni. Byli to vojáci třetí armády pátého sboru druhé divize. 35 Zde zůstal oddíl dělostřelecké baterie se šesti houfnicemi a družstvo se dvěma letadly typu Pipper a to na lukách pod hřbitovem. Další vojáci byli ubytováni po domech a zůstali zde do 13. října 1945.

Zemědělství v Kolovči

Zemědělské družstvo bylo v Kolovči nedobrovolně a nuceně založeno v září 1952, ale pro stálé neshody se následujícího roku rozpadlo. Nové družstvo vzniklo po výhrůžkách různých trestů a až po pěti letech bylo ustanoveno dne 21. 8. 1957. Utvořilo je 55 zemědělců s 370 hektary půdy a přidalo se 40 bezzemků. Je těžké psát o formách nátlaku a trestů, které byly státními orgány působeny občanům obce, aby nuceně do družstva vstoupili. Trvalo několik roků, než se družstvo konsolidovalo. Později byli přinuceni k zapojení všichni místní zemědělci s výjimkou dvou soukromníků.

Po r. 1977 bylo JZD rozšířeno o připojená družstva v Úboči, Chocomyšli a Zíchově. Mělo 2.600 ha, 450 členů, 7 kombajnů, přes 50 traktorů a 1.800 ks skotu. Koně již žádné.

Po politických změnách v r. 1990 bylo družstvo transformováno na obchodní podnik a působí zde podnikavě ve specializaci rostlinné i živočišné výroby a v přidružené výrobě. R. 2004 byl k ZD přikoupen podnik Agra Lštění z konkurzního řízení a polní výměra je nyní 3.500 ha. V současnosti je ve výstavbě v prostoru bývalého dvora Přikřice velký areál pro chov dobytka. Celkově je družstvo občany Kolovče a okolních obcí považováno za úspěšný závod a dobrého zaměstnavatele.

Sirkařství a kartáčnictví v Kolovči

Detail [›]
-
Budovy dnešní provozovny postavil v r. 1852 K. M. Černý jako provoz sirkárny. Později se v tehdejší sirkárně vystřídalo několik majitelů a v r. 1890 odkoupil tyto provozy od Josefa Šindeláře zakladatel kartáčnické tradice v Kolovči pan Izák Hutter. Postupně se zde vyráběl široký sortiment galanterních kartáčnických výrobků a výrobků pro potřebu a úklid domácností.

V r. 1951, po znárodnění, byl převeden provoz pod Spojené kartáčovny n. p. Pelhřimov. V průběhu padesátých a šedesátých let byl provoz specializován na výrobu technických kartáčů pro průmyslové potřeby.

Další sortiment, který se v současném období vyrábí, je následující: kartáče lahvové, zkumavkové, zbraňové, podlahové, sudové a kartáče komínové, rohože a průmyslová košťata. V r. 1992 byl provoz v rámci velké privatizace odkoupen od Spojených kartáčoven Pelhřimov a vznikla společnost s ručením omezeným. Tato společnost pokračuje v zajišťování sortimentu kartáčnické výroby v Kolovči se zaměřením výroby hlavně v oblasti technických kartáčů. Ke zkvalitnění výroby zde nyní pomáhají nové automatické stroje, jak pro výrobu válců, kotoučů a latí, tak pro výrobu kartáčů stáčených. Vlivem uvedení těchto strojů do výroby dosahuje firma velmi dobrých ekonomických výsledků. Tyto výsledky by však nebylo možno dosáhnout bez spolehlivých a odborně zdatných zaměstnanců společnosti.

Hrnčířství  v Kolovči

Hrnčířské řemeslo je jedním z nejstarších řemesel vůbec, proto i patrony tohoto řemesla jsou Adam a Eva – jak jsou zobrazováni na starých kachlích nebo nádobách. U nás v Kolovči jsou známy hrnčířské nálezy střepů ze studny v č. 139 a č. 3 s motivy třech králů a dalšími, především zvířecími motivy. Tyto nálezy byly zařazeny do druhé poloviny 15. století. Tam až lze zařadit počátky tohoto řemesla v obci. Ačkoliv místní písemné záznamy jsou od 16. století, první zmínka o hrnčířství z Kolovče je v domažlickém urbáři až r. 1605. To, že se nedochovalo více dalších zápisů a nálezů, lze přičíst jednak dění v třicetileté válce a také požárům v letech 1633, 1666, 1729, 1884 a dalším důvodům.

Hrnčířství jako řemeslo nebylo výnosným zaměstnáním. Vyžadovalo značné fyzické námahy při kopání a zpracování hlíny, dále při shrbeném sezení u kruhu a stálém styku s vodou. Řemeslo vyžaduje i vysoké výrobní náklady, zvláštní pec mimo dílnu, spotřeba energie je vysoká. Když uvážíme, že každý výrobek je třeba vzít do ruky až desetkrát, je jeho konečná cena neúměrně nízká. Navíc malé nedopatření při vypalování může zničit práci několika týdnů.

Kolovečtí hrnčíři prodávali své výrobky doma, do vesnic nosily hrnce ženy-„hausírky“ a také jezdily na jarmarky do okolních měst. Někdy až do Bavor, kde byl dobrý odbyt, ale to se vyplatilo jen tomu, kdo měl svůj povoz. Zboží se rovněž dodávalo do obchodů po celém okolí. Hlínu na své výrobky kopali hrnčíři na louce a břehu potoka u obce Mimov u Květkovic. Pro lepší „režný“ střep přidávali do „trajbu“ hlínu „tlučenku“ z Tlučné u Plzně.

O tom, že Koloveč byl střediskem výroby v kraji, svědčí počet hrnčířských provozoven od prvních zápisů:

V 17. stol. zde byly tři – Jáchym 1659, Zogemann 1666, Prokopovský M. 1672.

V 18. stol.– r. 1850, zde bylo 20 hrnčířů, z toho 15 jich bylo z rodu Kašů.

V letech 1850–1890 jich bylo 22, 10 z rodu Kašů, 6 z rodu Volfů. V letech 1890–1920 jich bylo 23, 9 z rodu Kašů a 5 z rodu Volfů. 1920–1945 už pouze 9, 3 z rodu Kašů a 3 z rodu Volfů.

Silný úbytek odbytu až zánik řemesla způsobila výroba a dovoz smaltovaného, hliníkového a porcelánového nádobí a také zprůmyslnění výroby kameninového zboží. A tak i zde téměř po čtyřech stoletích hrnčířství téměř zaniklo. Jen u Volfů v č.1 se stále ještě vyrábí a prodává. Na ostatní hrnčíře zbyly jen vzpomínky.

Kolovečskou keramiku si mohly hospodyně nakoupit na kterémkoliv jarmarku v Pošumaví, ale bohaté nevěsty si pořizovaly  jiné nádobí a na dobré řemeslné dílo se dívaly svrchu. Můžeme toto tvrzení připomenout alespoň jedním žertovným příkladem.

Detail [›]Jeden z dochovaných mistrovských kusů kolovečských hrnčířů, mísa datovaná do r. 1764
Jeden z dochovaných mistrovských kusů kolovečských hrnčířů, mísa datovaná do r. 1764
Už je tomu dlouhá řada let, kdy se jeden pracovník z pražského Národopisného muzea velmi zajímal o kolovečské nádobí a pověřil svého přítele, který učiteloval v kraji, aby mu na některém jarmarku nakoupil za 100 korun nějakou pěknou hrnčenou kolekci. Učitel měl právě před svatbou s dcerou ředitele kdyňské měšťanské školy a plnou hlavu jiných starostí, než byla kolovečská keramika. Přece jen chtěl vyhovět přítelově přání a brzy se mu naskytla vhodná příležitost. Na kdyňský jarmark přijeli i hrnčíři z Kolovče a vykládali na rynku své zboží.Jaké bylo učitelovo překvapení, když jeden z nich za předloženou stokorunu ani nevybalil své hrnce, mísy a džbány, ale obrátil plný vůz rovnou ke škole a nechal tam celý svůj náklad spokojen, jak výhodně a rychle prodal. Hrnčíř otočil vůz a při cestě dle zvyku ve Staré Kdyni se zastavil u Šveinerů na „kyselý“ /hovězí pajšl/ a v dobré pohodě jel domů.

Některé kdyňské paničky ohrnovaly opovržlivě své nosy a nechaly se slyšet, že ředitelovic slečinka si svou výbavu právě moc „nóbl“ nevybírala, když se může spokojit jen s kolovečským nádobím…

Významní kolovečtí rodáci

Jan Ferdinand Pokorný, 1797–1870, nar. v č. 44 /první škola/, syn učitele z Chudenic, všestranný hudebník, vystudoval gymnázium v Klatovech a filosofii na pražské univerzitě. Působil jako dirigent a hudební skladatel v divadlech, byl koncertním mistrem, historikem hudby i hudebním kritikem. Jeho odchovancem byl také Gustav Mahler.

Generál Jan Šindelář, 1870–1953, se narodil v domě č. 7. Sloužil v rakouské armádě jako podplukovník a v čsl.armádě od r. 1923 jako brigádní generál a od r. 1928 divizní generál. Rovněž publikoval ve vědecké vojenské literatuře, byl kritikem odborných časopisů. Napsal též knihu Historie Kolovče a okolí.

Růžena Čápová, 1868–1920, spisovatelka, manželka spisovatele Frant. Xavera Svobody. Známý je její román Rozkvět, nedokončila román Ráj, napsala řadu fejetonů. Její prózy zachycují zrání ženských hrdinek /Přetížený klas, Posvátné jaro, Černí myslivci aj./. Spisovatelka prožila v Kolovči dětství u svého děda Daniela Čápa, krejčího a písmáka z č. 39.

P.Gothard Felix působil jako kněz a starosta města Jistebnice. Má zásluhu na objevení a záchraně Jistebnického kancionálu. R. 1943 byl Němci vyslýchán a mučen a na následky zemřel. Psal hojně fejetony a články pod pseudonymem Bohuš Šťastný a otiskoval je časopis Venkovan.

PhDr. Emil Felix, 1889–1953, nar. v č. 13, bratr předešlého jmenovaného, vystudoval filosofii na Karlově univerzitě, působil jako profesor na Obchodní akademii v Plzni. Byl velmi literárně činný; 1929 – Plzeň v obryse, Svatováclavské motivy. Byl regionálním literárním historikem a psal pod pseudonymem Bohdan Radlický.

P. Josef Vondrák, 1864–1933, působil v Bavorsku jako kněz, přesto byl velkým vlastencem a spisovatelem. Napsal hodně článků a také překládal, především Baarovo dílo do němčiny. Jeho román Cestou křížovou byl zfilmován. Zdejšímu  kostelu věnoval krásný misál. Zemřel a pohřben je v Lendfiedu ve Falci.

Marie Vondráková, 1881–1974 z č. 75, Josefova sestra, se stala sociální pracovnicí a redaktorkou. Psala především o věcech sociálních a kulturních. Deset let byla redaktorkou týdeníku Československá žena. Také byla tajemnicí dr. Alice Masarykové a působila i v Červeném kříži.

PhDr. a doktor chemie Arnold Hahn, syn lékaře, fyziologický chemik vystudoval i filosofii v Berlíně, spolupracoval s velkými berlínskými listy. Vydal řadu knih v němčině, z nichž „Steigerung den Geistigen Leistungsfalhigkeit“ bylo přeloženo do angličtiny, španělštiny, italštiny, švédštiny a norštiny. V r. 1934 napsal a vydal „Der President von Paneuropa“. O tom kdy a jak zemřel, nevíme.

akad. malíř František Šlegl, 1921–1979, akademický malíř a autor nové patentované umělecké techniky – výroby aradekoru /barevných goblénů prošíváním/. Dřívějším režimem byl pronásledován a omezován ve své umělecké činnosti.Oženil se do Domažlic, manželkou mu byla Helena Wolnerová, dcera podnikatele.

O světoznámém divotvorném  kolovečském mlýnu, který přemílá staré báby na mladá děvčata

Detail [›]Fotografie kolovečského divotvorného mlýna v r. 1929
Fotografie kolovečského divotvorného mlýna v r. 1929
Před dávnými lety místní občané nelibě nesli, že oni  – měšťané musí vozit semlít obilí do okolních vesnic. Bylo to dáno tím, že městečko nemělo dostatečný vodní tok, na němž by mohl být mlýn, zatímco každá blízká osada měla mlýny i dva. A tak jeden místní podnikavec postavil v Kolovči mlýn parní. Chtěl tak dokázat, že řemeslnická obec může mít i tento obor podnikání a že kolovečtí nebudou muset již pro mouku jinam.

Ale brzy se ukázalo, že parní mlýn nemůže konkurovat vodním klepáčům – provoz byl dražší a mouka horší. A tak kolovečtí sedláci zase začali jezdit s melivem k pánům otcům „na vodě“ a do místního parního mlýna se trousily s mletím jen staré babičky – výměnkářky se svými pytlíčky obilí. Mlynáři z okolí viděli, jací zákazníci kolovečskému panu otci zbyli, a začali roztrušovat, že babky k němu chodí, aby semlel je, aby opět omládly.

Detail [›]Výjev ze starodávného přemílání je zachycen na obraze na dřevě z r. 1858 a je uložen v muzeu v Klatovech.
Výjev ze starodávného přemílání je zachycen na obraze na dřevě z r. 1858 a je uložen v muzeu v Klatovech.
Mlynář, beztoho již v úpadku, mlýn zrušil, ale místní chasa na posměch udělala maketu mlýna a o masopustu s ním projížděli po obci a karikovali přemílání starých bab na mladé dívky. Tento masopustní zvyk se lety přeměnil a ustálil na lidovou hru, taškařici. Sláva omlazujícího mlýna se časem roznesla široko daleko. R. 1935 bylo přemílání i nafilmováno. Dříve se s mlýnem jezdilo po městečku, od r. 1949 se koná slavnost na přírodní scéně.

R. 1879 napsal Jan Neruda do Humoristických listů tento veršík:
„Máte-li kde starou pannu škaredou a zvetšelou, pošlete ji do Kolovče, oni Vám ji přemelou.“

Kolovči lichotí, že tolik lidí o jejich mlýně ví. Po r. 1945 byla hra „Přemílání bab v Kolovči“ odvysílána v plzeňském rozhlasu.

Slavnosti mlýna se konají po pěti letech nebo také při jiných významných příležitostech či jubilejích.

Část městyse Koloveč -  Zíchov

Malebná vesnička 3 km východně od Kolovče, jehož je součástí již od r. 1960, se prvně písemně připomíná r. 1272. Jeho název se v minulosti vyskytoval v podobách Vziechov, Bzichov, Žvikov a Žichov. Dějiny Zíchova jsou v mnohém velmi podobné s městysem Kolovčem, protože obě místa patřívala stejnému majiteli.

Detail [›]Kaplička v Zichově
Kaplička v Zichově
Prvním známým držitelem Zíchova byl klášter premonstrátek v Doksanech u Budyně. V r. 1577 byl Zíchov koupen s okolními vesnicemi pány z Roupova. Od nich získal statky vedle Zíchova, Kolovče, Srbic a Těšovic hrabě Václav Lev Žákavec ze Žákavy. Dalšími majiteli se stala hrabata z Bubna. Jim byl zmíněný majetek prodán r. 1664. V r. 1711 koupili Zíchov a další statky Černínové a připojili je k chudenickému panství.

Podle pramenů bylo v Zíchově r. 1789 dvanáct domů, r. 1869 dvacet šest domů s pouze českými obyvateli v počtu 151. Výrazný pokles obyvatel nastal po 2. světové válce: v padesátých letech zde žilo 95 obyvatel a do r. 1970 pouze 60.

R. 1874 si obec postavila z příspěvků kapli sv. Jana z Nepomuka, do níž dal hrabě Evžen Černín malý zvon. V katastru Zíchova se dříve lámal kvalitní stavební kámen v Cingrošově lomu. V r. 1908 byl v obci zřízen prostorný chudobinec. Společenský život v obci se odbýval v legendární hospodě „V Zátiší“ u p.Vasky. Pro svoji idylickou polohu a příznivé klimatické podmínky vyhledávali Zíchov často letní hosté. V r. 1938 jich tu bylo 22 a prožili zde celkem více nežli 900 dnů.

Po třicetileté válce byl v Zíchově na svažující se stráni vystavěn panský dvůr. Ten zde sloužil zemědělsko hospodářským účelům po dobu až 300 let. Dnes je statek opuštěný a rozpadá se.

Z poválečné historie se připomíná vznik místního JZD. Bylo založeno již v r. 1949 z původního strojního družstva. Ze čtyřiceti zemědělců v obci vstoupilo do družstva jen šest občanů. Po problematickém hospodaření, kdy v r. 1953 hrozil rozpad družstva, byly na zásah ONV ostatní zemědělci donuceni do JZD vstoupit. V r. 1960 došlo ke sloučení s JZD Koloveč.

V současné době je na Zíchově v provozu pohostinství se sálem a obchodem se smíšeným zbožím zřízené přestavbou a přístavbou někdejšího chudobince. Nyní žije na Zíchově 48 stálých obyvatel ve dvaceti domcích a osm domků slouží k rekreaci.

Další velice zajímavé informace o historii městyse Koloveč obsahuje nedávno vydaná kniha  „Koloveč – obrazy z dějin a současnosti městečka“ ( 2009 ), která je k dispozici v Úřadu městyse Koloveč.